Mám dvě malé holčičky, 6 a 8 let. Obě velice akční, tvrdohlavé a svérázné. O náročné situace tedy není nouze. 🙂 A k mé radosti vidím, že se postupně učím zvládat tyto situace mnohem lépe.
Podělím se s vámi o svůj zážitek z nákupního centra, který mě doopravdy vytočil. A přestože mě vytočil, jsem za něj moc vděčná a mám radost, že se stal.
Jak mě dcera vytočila
Domluvila jsem se s holčičkami, že jim koupím sliz. Každá si vybrala ten svůj, já jsem rovnou doplnila potraviny a už stojíme ve frontě. Starší dcera jde napřed a čeká za pokladnami. Mladší mi pomáhá vyložit nákup na pás a odbíhá za sestrou. Zaplatím a nandám věci do tašek. Vše se zdá jako idylka.
V tom přiběhne mladší dcera a začne na mě řvát, kde že je ten sliz. Nejdřív ještě v klidu reaguji, že je v tašce. Dcera je však umanutá a neustále na mě křičí, že nutně potřebuje ten sliz hned teď vyndat. Já vím, že rozhodně nechci ustoupit jejímu vzteku, jen aby byl klid. Moc nevnímám, jak na ni reaguji. Cítím, že se snažím ovládat, ale emoce ve mně bublají a snaží se prodrat na povrch.
Konečně přicházíme do auta. Nyní já cítím neskutečný vztek. Pouštím ho ven, řvu na ni a komentuji, co mě naštvalo, co mě mrzí a jak se cítím.
Toto je důležité! Komentuji to CHOVÁNÍ a komentuji své POCITY.
Postupně cítím, jak se uklidňuji a začínám s ní mluvit klidným tónem. Říkám, že jsem cítila strašný vztek a proč. Slyším, že ona zas cítila velký smutek a proč. Dodávám, že mě to její chování moc mrzelo – a proč. Omlouvá se. A já se také omlouvám. Dcera to ukončuje větou: „Tak já jsem cítila smutek, ty jsi cítila vztek, a co jsi cítila Ty, Anetko?“ a ohlédne se na starší sestru.
Co jsem si uvědomila
- Nemá význam potlačovat naše emoce. Akorát by se natlakovaly jako v papiňáku a bouchly by jindy. Nemusíme se obviňovat, že cítíme např. vztek – naopak to můžeme vyjádřit, přiznat a pojmenovat.
- A co je ještě důležitější? Když už si potřebujeme zanadávat nebo kritizovat, zaměřujme pozornost na to, co ten druhý dělá nebo dělal a jak my jsme se v tom cítili. To nejhorší, co můžeme udělat, je říkat (příp. rovnou křičet), jaký ten druhý je: hrozný, nemožný, líný, rozmazlený… Je to něco, co dětem může opravdu velmi ublížit do dalšího života. Navíc to dané situaci vůbec nepomáhá. A mně došlo, že i v emocích lze toto udržet – i v emocích se můžeme zaměřovat na to, co ten druhý udělal a jak se já v tom cítím.
- Je důležité i s dětmi – nebo právě s dětmi – mluvit o emocích. Netvářit se, že nejsou nebo že cítit vztek je špatné.
Jsem vděčná za danou situaci, jsem vděčná za to, jak jsme ji zvládly. Díky ní jsme se pak mohly v klidu a s radostí obejmout.