Znáte to také? Čekáte u doktora. Vidíte, že vás někdo předbíhá. Pomalu to ve vás začíná vřít. Snažíte se být v klidu a vymyslet nějakou asertivní reakci. Opravdu se snažíte zůstat v klidu, ale moc to nejde. Dusíte to v sobě… a najednou se slyšíte, jak s vnitřním pohrdavým úšklebkem dáváte paní svrchovaně najevo, že VY jste tam byli dříve. Říkáte si možná: „Jo, to jsem se za sebe krásně postavil/a,“ nicméně uvnitř se cítíte divně.
Jde to i jinak
Naposledy jsem reagovala jinak. Čekala jsem s dcerou u doktora. Přišla další paní, také s dcerou, a netrpělivě si stoupla ke dveřím, aby byla připravená, až pacient uvnitř odejde. Bylo zřejmé, že nepostřehla, že tam čekáme i my. Říkám si, v pohodě, upozorním ji, až tam bude chtít vejít.
Najednou si všímám, jak se zvyšuje napětí v mém těle. Uvědomuji si, že je to tím, jak svou pozornost zaměřuji na to, abych VČAS paní upozornila, že je až za námi. Napětí stále vzrůstá, emoce bublají. A mně dochází, co je to za nesmysl. Přeci to mohu říct hned.
A tak jsem oslovila paní s tím, že si klidně může sednout, protože my tam také čekáme. Nakonec z toho vzniklo velice milé popovídání.
Čím to je?
Jsou situace, ve kterých se necítíme dobře. Když nepojmenujeme své potřeby hned, narůstá v nás napětí. A to snižuje šanci na klidnou reakci s nadhledem, jakou bychom si přáli.
Co s tím?
Všímejme si, jak se v situaci cítíme. Jestliže nekomfortně, zamysleme se, čím to je a co vlastně potřebujeme.
Zamysleme se, co chceme říct.
Často jsou nejlepší jednoduché reakce. Jako ve frontě: „Dobrý den, my tu také čekáme.“
V situacích, kdy se necítíme dobře, ale vlastně nevíme proč, můžeme jen pojmenovat to, co se děje. Jako příklad si uveďme situaci, kdy vidíme rozladěného partnera. Uvnitř nás se mohou rozjet složité spekulace, co se děje, a s tím začnou bobtnat nepříjemné emoce.
Reakce i tady může být jednoduchá: „Vidím, že se mračíš.“ Partner velice pravděpodobně rozvede, proč se tak mračí. Buď se rozjede navazující diskuze, anebo se „jen“ vyčistí vzduch pojmenováním a pochopením toho, co se vlastně děje.
Důležité je říct to nahlas co nejdřív. Nečekat, až v nás emoce začnou bublat. Podaří se nám tak reagovat v klidu. Můžeme díky tomu častěji být někým, kdo čistí ovzduší, místo někoho, jehož emoce ovzduší zamořují.